Urazila jsem svojí kočku, respektive kocoura, kastrovaného a teď za to pykám, ACH ! A tak moc jsem vždycky chtěla mít nějaké zvíře, chtěla jsem a chci mít psa. Jenže děti, malý byt , přes den nikdo doma, no sešlo z toho. Tak tedy nastoupilo náhradní řešení v podobně kočky - tedy kocoura.
Jak říkám ,miluji všechno živé a tak jsem si postupně zvykla i na svou kočičku. Zvykla jsem si na její (teda jeho) chlad a osobitost. Kdepak mazlení! Já chtěla, on ne a když chtěl on ,skočil mi do klína a nechal se milostivě hladit. Jenomže potom stačilo se pohnout, třeba se jen natáhnout pro knihu, či pro skleničku s pivem, což je obojí dle mého pro člověka důležité a konec ......... Pán je netykavka! Občas se tedy nechal pohladit, nebo mi (v lepším případě) vyskočil na klín, ale pak se stačilo jenom trochu pohnout nebo zavrtět a bylo zle. A kocour fuč. Ale i přes to všechno jsme k sobě nalezli cestu. A po čase i vzájemnou jistotu a náklonnost. Ta však obávám se ,už nebude od letošních prázdnin vzájemná. Kocoura jsem totiž šíleně urazila a v jeho kočičích očích jsem tím zřejmě klesla z postu paničky na post té co vynáší kočkolit. Inu tak. Kdesi kdysi jsem četla nebo slyšela ,že myši chytají jen kočky, rozumějte že kočky chytají myši je jasné, ale tady byli opravdu myšleny kočky jako samice. Kocouři ne a kastrovaní? No, ti už vůbec. A protože právě takovýto exemplář je náš Olda, dost mě překvapilo, že hned druhý den naší dovolené, kterou jsme trávili na chalupě se navrátil z poznávací výpravy s myší v tlamě.Vím ,že se chtěl pochlubit a vím, že se v takovémto případě zvíře musí pochválit. Nicméně, myška byla ještě napůl živá a tak jsem místo pohlazení kocoura plácla ,a poručila mu, aby jí pustil. ( Proto aby jí dohonil hned na třetím schodu vedoucím od domu). Jenomže to by až tak nevadilo, tedy mě to vadilo, ale je to přece kočkám dané. Horší už to bylo se mnou a Oldřichem. Ve svém kocouřím mozečku si totiž to potrestání za tak záslužný čin jako je ulovení myši, nemohl srovnat ,a tak se patrně dobral k závěru že byl potrestán, protože myší chytil a donesl málo. Tudíž se snažil chybu napravit a během onoho odpoledne těch živých, položivých, polomrtvých, úplně znetvořených tvorečků přitáhl ještě šest. Poučena ze své první chyby, snažila jsem se ho chválit, nicméně vzájemná důvěra už byla narušena. Olda mi k nohám vždy nejdřív položil myš a pak ke mně vyslal pohled onoho rybáře ze známé pohádky o rybářově hamižné ženě, tázající se „Tak co sakra, kolik jich teda ještě chceš ?“. Snažila jsem se mu to vysvětlit ,ale marně. Kolem půlnoci jsem nakonec všechny hraboše včetně kocourka vymetla ven. Druhý den ráno už se mnou Olinek nepromňouknul ani slovo. To ovšem ještě netušil ,že ta poslední zrada z mé strany ho stále ještě teprve čeká. Večer k nám totiž přijel bratr s rodinou a zanechal mi na hlídání svého synka a malé morče – krysíka – myš. Bum, poslední kapka dopadla do kočičího,už beztak přeplněného, poháru trpělivosti ... Nejen že té člověčí hydře (rozumějte tím mně) nebyly dobré všechny jeho myši, ona si dokonce sama jednu přinese a strčí mu jí pod čumák a ještě v kleci - ta hanba, ta potupa... MŇAU a odešel. Inu i kocouří trpělivost má své velmi křehké meze. Oldříšku, vrať se